
ZÁKLADNÍ ŠKOLA
ŠKOLNÍ JÍDELNA

MATEŘSKÁ ŠKOLA
Jak dobře známe svatého Václava? Naši žáci to tentokrát nezjišťovali v lavicích, ale přímo na školní zahradě!
U příležitosti Dne české státnosti jsme pro děti připravili Stezku po stopách svatého Václava. Na 15 stanovištích na ně čekaly zajímavosti, otázky, pátrací úkoly i tajenka. Postupně zjišťovaly, kdo Václav skutečně byl, jak souvisí s českými mincemi a korunovačními klenoty, proč po něm nese jméno pražské Václavské náměstí nebo co se skrývá za pověstí o blanických rytířích.
Nejdůležitější ale bylo společné pátrání. Žáci od 1. do 5. ročníku pracovali ve dvojicích, radili si, četli, přemýšleli a společně hledali správné odpovědi. Starší pomáhali mladším a všichni si mohli vyzkoušet, že někdy je nejlepší cestou k řešení spolupráce.
Krásné podzimní počasí nám přálo a školní zahrada se na chvíli proměnila v místo plné historie, pohybu a objevování. A protože správná odpověď nebyla vždycky na první pohled jasná, nechybělo ani napětí a radost z každého objeveného písmene.
15 stanovišť, 15 písmen a nakonec tajenka. A hlavně společný zážitek, který nám připomněl, že historii můžeme nejen poznávat, ale také společně prožívat.







Kdy začíná kapalina vařit? A budou se všechny látky při zahřívání chovat stejně? Právě na tyto otázky jsme hledali odpovědi během našeho badatelského zkoumání. Na začátku jsme měli před sebou vodu, olej, líh a propan-butan. Nejprve jsme si vytvořili vlastní badatelskou otázku, vyslovili hypotézu a podle svého odhadu seřadili látky podle toho, při jaké teplotě by podle nás mohly začít vřít. Přemýšleli jsme také, podle čeho poznáme, že kapalina začala vařit.
Nejprve jsme pozorovali vodu. Během zahřívání jsme sledovali její teplotu a zaznamenávali první bublinky, výrazné zahřívání a nakonec samotný var. Potom jsme sledovali také olej a porovnávali jeho chování s vodou.
Velkým překvapením byl propan-butan. Když jsme kapalinu v kádince vzali do rukou, začala překvapivě vařit. Najednou jsme viděli, že k varu nemusí vždy vést jen zahřívání nad plamenem. Tento nečekaný okamžik v nás vyvolal spoustu otázek.
Zjistili jsme, že různé kapaliny se při zahřívání nechovají stejně. Voda začíná za běžných podmínek výrazně vřít přibližně při 100 °C, zatímco jiné látky mají jiné podmínky varu. Své výsledky jsme porovnali s původními hypotézami a přemýšleli, co nás během bádání nejvíce překvapilo.
A potom přišel ještě jeden pořádný WOW moment. Může papírová bankovka hořet, a přitom neshořet? Většina z nás by asi čekala, že papír při kontaktu s plamenem jednoduše shoří. Tentokrát jsme ale s napětím sledovali plamen a čekali, co se stane. Bankovka hořela, ale přesto zůstala celá. Právě v tu chvíli jsme si mohli naplno uvědomit, že výsledek pokusu nemusí vůbec odpovídat tomu, co jsme předem očekávali.
Naše badatelské zkoumání nám tak ukázalo, že látky se při zahřívání mohou chovat velmi rozdílně a že pokus nám někdy přinese mnohem překvapivější odpověď, než jsme čekali.








Kde je sever? Stačí se rozhlédnout kolem sebe a příroda nám může napovědět. Žáci 3.–5. ročníku se vydali ven, aby si vyzkoušeli, jak se v přírodě orientovat – a tentokrát nejen pomocí buzoly.
Nejprve se děti seznámily s buzolou a jejím používáním. Brzy ale zjistily, že když buzolu nemáme po ruce, můžeme hledat orientační body také v samotné přírodě. Ve skupinkách pozorovaly okolí a hledaly například mraveniště, pařezy, lišejníky nebo stromy, podle kterých se lidé tradičně pokoušeli určit světové strany. Přemýšlely také nad tím, jak nám může pomoci poloha Slunce nebo hvězdy.
A nechybělo ani malé badatelské překvapení – barevná jablíčka, která dětem nabídla další možnost přemýšlet o směru a orientaci v prostoru.
Děti si tak ověřovaly, že orientace v přírodě není jen o tom znát světové strany. Je potřeba pozorně se dívat, porovnávat, spolupracovat a ověřovat si, jestli náš odhad opravdu odpovídá skutečnosti.
Učení jsme samozřejmě přesunuli tam, kam patří – ven do přírody. Teplé podzimní dny a sluníčko nám přitom vytvořily skvělé podmínky pro společné objevování. Protože když se můžeme učit venku, v pohybu a společně s ostatními, má učení úplně jinou atmosféru. A tentokrát jsme si navíc odnesli odpověď na důležitou otázku: Kde je vlastně sever?



Podzimní úroda, společná práce a hlavně celá naše škola a školka pohromadě. Takové bylo letošní Podzimobraní.
V mateřské škole se pustili do pečení. Děti připravily voňavý štrúdl a bramborovou buchtu a při práci si vyzkoušely, že podzimní úroda nemusí zůstat jen na zahradě – může se proměnit v něco dobrého, co si společně vychutnáme.
Na základní škole mezitím vznikala bramboračka z kotlíku. Brambory a další suroviny jsme proměnili ve společné jídlo a nechyběl ani mošt z jablíček z naší školní zahrady. Právě vlastní úroda dala celému dni ještě větší smysl – děti viděly cestu od toho, co vyrostlo u nás, až ke společnému stolování.
Podzimní téma se promítlo také do pracovních listů, které děti během dne řešily. Pracovaly s obrázky a názvy podzimních plodů, přiřazovaly, co k podzimu patří, rozlišovaly ovoce a zeleninu a hledaly, co všechno můžeme z podzimní úrody připravit. Nechyběly ani úkoly zaměřené na počítání a porovnávání množství, doplňování slov, spojování obrázků a jednoduché úkoly vycházející přímo z toho, co děti během dne viděly a ochutnaly.
Starší žáci mohli své poznatky dále využít při přemýšlení nad tím, odkud potraviny pocházejí, co potřebujeme k jejich zpracování a kolik práce stojí za tím, než se surovina dostane na náš stůl. Pracovní listy tak přirozeně navazovaly na praktickou zkušenost a propojovaly učení s reálným životem.
A hlavně – propojila se celá škola se školkou. Starší i mladší děti měly společný cíl, každý mohl přiložit ruku k dílu a nakonec jsme se všichni sešli u jednoho stolu.
Počasí nám tentokrát úplně nepřálo a během dne nás zastihl i déšť. Ani ten nám ale dobrou náladu nezkazil. Možná právě naopak – teplá bramboračka, vůně upečených dobrot a sladký mošt chutnaly v sychravém podzimním dni ještě lépe.
Podzimobraní jsme si zkrátka užili. A doslova vychutnali.












Jak se správně chovat cestou do školy? A platí bezpečnostní pravidla opravdu pokaždé, i když „je to jen kousek“?
Právě nad těmito otázkami přemýšleli žáci 1. a 2. třídy. Čekaly na ně krátké situace z každodenního života, u kterých nebylo vždy na první pohled jasné, jestli se někdo zachoval správně.
Děti si pomocí tabletů naskenovaly QR kód a poslechly si krátkou situaci. Mohlo jít například o dítě, které si během cesty hraje s mobilem, o jízdu autem bez připoutání, protože škola je přece „jen kousek“, nebo o situaci v autobuse, kdy dítě nabídne své místo paní, která si nemá kam sednout.
Po každém příběhu přišlo na řadu rozhodování: Je to bezpečné? Je to ohleduplné? Co bychom udělali my? A proč?
Děti postupně pojmenovávaly správné chování – při cestě autem se vždy připoutat, při přecházení silnice dávat pozor a nenechat se rozptylovat mobilem, v dopravě myslet na ostatní a umět nabídnout pomoc nebo své místo tomu, kdo ho potřebuje.
A protože nejlepší je si správné chování nejen říct, ale také vyzkoušet, zahrály si děti na závěr jednotlivé situace v krátkých scénkách. Jednou byly cestujícími v autobuse, jindy řidičem a dítětem v autě nebo chodcem na cestě do školy. Ostatní pozorně sledovali a rozhodovali, co bylo správně a co by bylo potřeba změnit.
Děti tak zjistily, že bezpečné a ohleduplné chování není jen seznam pravidel, která se máme naučit. Každý den se znovu rozhodujeme, jak se zachováme. A právě malá správná rozhodnutí nám pomáhají dojít do školy bezpečně.





