
ZÁKLADNÍ ŠKOLA
ŠKOLNÍ JÍDELNA

MATEŘSKÁ ŠKOLA
Jak se pozná pták, který na zimu odlétá? Která zvířata zimou prospí a která zůstávají vzhůru? A jak si živočichové poradí, když venku ubývá potravy? Na tyto otázky hledali odpovědi naši malí badatelé z 1. třídy během dvouhodinového objevování v předmětu Svět kolem nás.
Protože v 1. třídě ještě nečteme, využili jsme QR kódy a vydali se na cestu za poznáním. Žáci četli informační texty, podle popisů poznávali jednotlivé živočichy a zjišťovali, jak se připravují na chladné období. Rozlišovali stálé a stěhovavé ptáky, rozhodovali, která zvířata v zimě spí, a přemýšleli také o tom, čím se mohou volně žijící zvířata v zimě živit.
V závěrečné části propojovali živočichy s jejich způsoby přečkávání zimy – od schovávání zásob přes využívání krmítek až po odlet do teplých krajin nebo zimní spánek.
Nešlo přitom jen o získávání nových informací. Děti trénovaly čtení s porozuměním, vyhledávání důležitých údajů, třídění informací i samostatné rozhodování. Učily se také pracovat s nápovědou a ověřovat si své odpovědi.
Dvouhodinovka nám připomněla, že příroda má pro každého živočicha jinou strategii. A že když se dobře díváme, čteme a přemýšlíme, můžeme i z obyčejného podzimního dne udělat malé badatelské dobrodružství.



Podzimní počasí je jako na houpačce – chvíli nás láká ven sluníčkem, za okamžik už bubnuje déšť do oken a vítr si pohrává s barevným listím. A když nám počasí zrovna nepřeje, ani ve třídě Včeliček rozhodně není nuda!
Děti se pustily do podzimního smyslohraní uvnitř i venku, při kterém mohly přírodniny zkoumat, osahávat, pozorovat, porovnávat a objevovat jejich rozmanité vlastnosti, malovat do barev, tisknout plastické výkresy apod. Listy, plody a další přírodní poklady se staly materiálem pro malé badatele i tvořivé ruce. Při třídění přírodnin děti hledaly společné znaky, vytvářely vlastní skupiny a přemýšlely nad tím, podle čeho se rozhodnout. Nešlo jen o to, co kam patří, ale také proč právě tam.
Při společné práci se učily domlouvat, naslouchat si, rozdělovat úkoly a respektovat nápady kamarádů. Každá aktivita měla svůj cíl a jasná kritéria úspěchu – děti tak věděly, na co se zaměřit a podle čeho poznají, že se jim práce daří. A protože důležitá není jen cesta k výsledku, ale i pohled zpět, nechybělo ani sebehodnocení. Co se mi povedlo? S čím jsem si poradil/a? Jak jsem přispěl/a ke společné práci? A co bych příště mohl/a zkusit jinak?
Nenápadně tak děti rozvíjely strategické myšlení, schopnost plánovat, hledat řešení a rozhodovat se. Učily se, že někdy existuje více správných cest a že chyba není důvodem ke smutku, ale příležitostí přijít na něco nového.
A co bylo nejdůležitější? Radost z objevování, společného tvoření a pocit, že každá chvíle má svůj smysl. Hrajeme si, poznáváme, přemýšlíme, spolupracujeme – a přitom se učíme dovednostem, které se nám budou hodit nejen ve školce, ale i v životě.







Co se stane, když zahřejeme cukr, máslo, vosk nebo mléko? Změní se všechny látky stejně? A zůstane po zahřátí pořád stejná látka? Právě tyto otázky zaměstnaly naše malé badatele při dalším badatelsky orientovaném vyučování.
Nejdříve žáci přemýšleli, co od jednotlivých látek očekávají. Každý si vytvořil vlastní badatelskou otázku, vyslovil hypotézu a předpověděl, co se při zahřívání stane. Potom přišla ta nejzajímavější část – pozorování skutečných změn.
Máslo se při zahřívání postupně rozpouštělo a po ochlazení opět ztuhlo. Vosk se choval podobně. U cukru však bylo všechno trochu jinak. Při zahřívání se měnil nejen jeho vzhled, ale také barva a vůně. Žáci tak mohli sledovat, že teplo nemusí látku pouze roztavit – někdy může způsobit mnohem výraznější změnu. Pozornost si zasloužilo také mléko, u kterého bylo potřeba sledovat změny opravdu pečlivě. Od očekávaného bublání mléko začalo narůstat.
Největší kouzlo badatelství ale přišlo ve chvíli, kdy jsme porovnávali, co se s látkami stalo po ochlazení. Některé se vrátily téměř do původního stavu, u jiných už byla změna výraznější. Žáci tak sami přicházeli na to, že ne všechny změny způsobené teplem jsou stejné.
A právě v tom spočívalo naše malé badatelské překvapení. Z obyčejného másla, vosku, cukru a mléka se na chvíli staly předměty skutečného vědeckého zkoumání. Žáci nečekali na hotovou odpověď – pozorovali, porovnávali, diskutovali, hledali důkazy a nakonec sami formulovali své závěry.
Teplo jsme tentokrát nevnímali jen jako něco, co zahřívá. Zjistili jsme, že dokáže látky pořádně překvapit.




Podzimní les má své neopakovatelné kouzlo – barevné listí, vůni mechu a spoustu přírodních pokladů, které čekají na objevení. Děti z naší mateřské školy se vydaly do nedalekých lesů, aby poznávaly houby, objevovaly krásy podzimní přírody a užily si společné dobrodružství.
S nadšením prozkoumávaly lesní zákoutí, hledaly houby a učily se rozpoznávat ty jedlé. Radost z každého nového nálezu byla veliká a košíčky se postupně plnily. Z lesa jsme se tak vraceli nejen s bohatou úrodou, ale také s hlavou plnou nových poznatků a zážitků.
Taková výprava je pro děti mnohem víc než jen obyčejná procházka. Příroda se stává tou nejlepší učebnou – děti pozorují, porovnávají, kladou otázky, rozvíjejí svou zvídavost a učí se vnímat svět všemi smysly. Zároveň si procvičují spolupráci, vzájemnou ohleduplnost a pomoc kamarádům. Společné objevování přináší nejen nové vědomosti, ale také posiluje vztahy mezi dětmi a vytváří krásné vzpomínky.
Nezapomněli jsme ani na bezpečnost. Děti si připomněly, že houby nikdy neochutnáváme a že sbíráme pouze ty, které bezpečně poznáme a jejichž jedlost ověří dospělý. V lese se pohybujeme obezřetně, držíme se pohromadě a respektujeme přírodu i její obyvatele.
Z lesa jsme si odnesli plné košíčky, spoustu nových poznatků a především radost ze společně stráveného času. A právě takové chvíle nám připomínají, že nejkrásnější učení často začíná obyčejným krokem za dveře školky.





Jak pozná pes, co po něm člověk chce? A proč nestačí mít psa jen rád, ale je potřeba s ním také umět spolupracovat? O tom se naši žáci dozvěděli při zajímavém setkání s cvičitelem psů a jeho vlčákem přímo na školní zahradě.
Děti měly možnost sledovat, jak důležitá je mezi člověkem a psem vzájemná důvěra, respekt a pevná vazba. Cvičitel nám ukázal, že dobře vycvičený pes není pes, který jen poslouchá povely. Je to především pes, který svému člověku rozumí, dokáže se na něj spolehnout a člověk zase ví, jak se chovat k němu.
Dozvěděli jsme se také, proč je důležité psa cvičit. Výcvik pomáhá psovi orientovat se v různých situacích, učí ho reagovat na svého člověka a zároveň vytváří silné pouto mezi psem a jeho majitelem. Společné učení tak může být nejen užitečné, ale také krásnou cestou k přátelství.
Velká část setkání patřila také bezpečnosti. Děti si připomněly, že i když máme psy rádi a většina z nich je přátelská, musíme respektovat jejich prostor a chování. Ne každý pes chce být pohladěn a nikdy bychom se neměli k cizímu psovi bez dovolení přibližovat, sahat na něj nebo ho překvapovat.
Na školní zahradě jsme tak nezažili jen setkání s krásným vlčákem. Naučili jsme se lépe rozumět tomu, co znamená být pro psa dobrým člověkem – umět ho vést, důvěřovat mu, respektovat ho a zároveň dbát na vlastní bezpečí.
A možná jsme si odnesli i jedno důležité zjištění: opravdové přátelství mezi člověkem a psem stojí nejen na lásce, ale také na důvěře, respektu a vzájemném spolehnutí.





